Být nejlepší

5. června 2008 v 20:32 | Kestler |  Čas
Chci být nejlepší. Nic víc ani nic míň. Jsem nejlepší. Ano, možná to zní namyšleně, ale jsem nejlepší. Tedy ze třídy. A zároveň nejhorší. Každý si totiž pod výrazem nejlepší představí něco úplně jiného. Já jsem nejlepší v té klasické představě. Samé jedničky, učitely oblíbená, pilná, ochotná, zdvořilá, milá…

Nebaví mě to. Zoufale. Jenomže nemůžu přestat. Né teď, když vítězství je na dosah. Nebo jsem jej už dosáhla? Ne, ještě ne. Výborný posudek sice už mám v kapse, stejně tak i přijetí na střední, ale bohužel je to soukromá. A pokud chci našim aspoň první pololetí ulevit, musím mít samé jednušky. Ale i když pominu všechny tyto "rozumné" důvody, je tu ještě jeden, méně známý. Nikdo, kdo to nezažije, si neuvědomí, jak je úspěch návykový. Mohla bych teď dostávat dvojky. Klidně a s přehledem. Žádný učitel by mi na 90% nedal dvojku na vízum, ale já nedokážu hodit vše, co jsem vybudoval za hlavu. Ono totiž, čím výš člověk je, tím více si uvědomuje, jak tvrdý by byl pád zpátky na zem. A já jsem na vrcholu. Pode mnou je minimálně jeden člověk, co si brousí zuby na mou pozici. A já se nechci dobrovolně vzdát. Proč taky? Pro více volného času? Pro pocit vzbouření se proti všem? Pro…? Proč vlastně? Abych si dokázala, že to dokážu? Možná. Ale ani tak to nejde. Mám v sobě hranici, a ta mi nedovolí udělat něco špatně. Od září začínám znova. Další běh na dlouhou trať. Otočte list. Opět od začátku. Co za chyby udělám? Kolik jich opravím? Nevím. Nevím a je mi to jedno. Nedávno jsem poslouchala příběh. O jedné holce, která měla vše, čím se hodnotil úspěch. A nebyla šťastná. Nakonec se jí vše rozsypalo pod rukama. Nezůstalo nic. Taky nový začátek.
Jenom jsem svému "úspěchu" obětovala lidi. Vždy přijdu domů a dělám svoje. Korálky, počítač, četba, učení. Dvakrát týdně se jezdím učit jazyky. Jinak jsem doma. Snad jenom v poslední době jsem víc venku. Díky naší Choince. Ale jinak pusto a prázdno. S děckama ze třídy se vidím ve škole a víc nic. Nikdy mi to nevadilo. Vždy jsem měla své cíle, kterých jsem dosahovala. Neúspěch se nepřipouštěl. A teď jsem neúspěšná. Jako bych se probudila ze stoletého spánku. Zjišťuju, že je skoro neznám. Nevím o co se zajímají, co poslouchají, na co se dívají, kdo s kým chodí... Nevím nic a mimo jedné kamarádky a psa nemám nikoho. Nikoho v mém věku, s kým bych si mohla popovídat. Neumím se vnutit, jak už jsem psala. Pomalu k nim hledám cestu. Zjišťuju, že jsou fajn a lituju. Mám jenom dva týdny. Dohnat za dva týdny čtyři roky. Úkol pro dokonalé. Že by pro mě? Táhněte, jsem jen člověk. Dokonalý člověk, který si dokonale zpackal kousek života. Proč musím něco obětovat, když chci výš? Proč mám dojem, že oběti, kterými se vykupuje úspěch za to mnohdy nestojí? Proč, proč, proč?
Někdy mám dojem, že nic nechápu. Že něco dělám špatně. Že se vlastně celý život někam ženu a až tam jsem zjistím, že nevím proč. Proč člověk vždycky skončí u kladení otázek? Proč jsou zlí lidé? Proč je žirafa žlutá? Ploč nemáme psa? Ploš blečíš? Ploš? Ploč? Proč?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama