Troják tour

14. července 2008 v 14:37 | Kestler
Jednoho krásného červencového dne jsme se se sestrou rozhodly, že půjdeme s Cho na nějakou dlouhou procházku, ať jí vynahradíme ty tři řecké týdny. Kolem třetí jsme vyrazily, zanechaje za sebou na stole vzkaz, že jdeme někam směr Troják a nevíme, zda se vrátíme, případně kdy se vrátíme. Směr Troják nebylo určení směru, ale cíl, kterého jsme chtěly dosáhnout.

Trasa byla celkem bez problémů, až na to, že nebyla na žádné mapě a znala jsem ji pouze já (a Cho), která jsem ji jednou šla. Tím, že jsou na trase asi tři rozcestí, jsem se nikterak nevzrušovala. Věděla jsem, že ke studánce trefím, a pak se uvidí. I vyrazily jsme. Cesta ubíhala poměrně rychle (švígra neměla foťák). Prvním zážitkem bylo prodírání se hustým budoucím jehličnatým lesem v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Následoval krátký přesun přes louku s výhledem na část naší vesnice.
Bez dalších záseků (mimo tříminutového spásání jahod na kraji lesa) jsme se dostaly na cestu, vedle které měla být studánka. Vyhlásila jsem pátraní. Nikde nic. Začala jsem být nervózní. Po chvíli do mě Danča drcla. Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. Hádejte co spatřily oči mé. Velkou žlutou šipku s nápisem Ondráška. Následovala krátká pauza na doplnění pitiva a osvěžení. Také byl načat balíček sušenek Bebe s mínus 25% cukru.
Následující rozcestí jsem vyřešila dle toho, že hřeben většinou bývá na kopci a vybrala cestu vedoucí vzhůru. Naštěstí správně. Povídala jsem švígře tatínkovy historky. Třeba jak šel na čundr a měl i s kamarádem strašnou chuť na pivo a guláš. Nakonec si udělali šesti kilometrovou zacházku. Došli do vesnice, kde byla osvědčená hospoda s výborným gulášem. Samozřejmě hospoda zrušená. Takže zpátky a nechat si zajít chuť. Podle toho, jak jsme šly, jsem si vybavovala, co mi kdy taťulínek říkal a poznávala taky kudy dál. Nakonec jsme se dostaly na cestu generála J. Žižky. Po té jsme šly celkem dlouho a obíraly přitom maliny. Naštěstí kolem neprojížděli žádní cyklisté. Snímky z jedné z picích pauz a malinování.
Ovšem s těmi cyklisty jsme to zakřikly. Jeden se objevil, a protože Cho na není zvyklá, raději jsme ji připnuly na vodítko. Jak jsme procházely kolem kolisty, míjely jsme odbočku. Když jsme byly skoro za ní, zarazila jsem se a o chvilku později jsme zapadly do lesa. Kvůli cyklistovi jsme málem minuly žlutou turistickou značku. Následovala odměna Changové za vzorné chování, v pozadí jde vidět ten kolista.
V jedné chvíli jsem potřebovala upravit vložku v botě. Švígra si pučila foťák a že vyfotí cosi na zemi. Přidřepla si a v tu chvíli u ní byla Changie. Nejdřív ji lízala ucho na straně, kde stála. Potom se rozhodla olízat to druhé. Samozřejmě se nehodlala obtěžovat obcházením. Takže přes hlavu, Danča chrání foťák a já se s jednou botou vyzutou směju jak pominutá. Choik si mě všimla. "Co to má?" diví se a vyrazí. Proč se vracet, předrápe se sestřičce přes krk, na druhé straně přistane a žene si to ke mně. Po chvíli pokračujeme vesele dál. Přejdeme přes silnici a pokračujeme polní cestou. Náhle deset metrů proti nám zjevně opilý chlap. Cho zježila srst a začala vrčet. Danča ji pro jistotu připnula. Naštěstí nás očividně nevnímal. Nebudu zastírat, že jsme si oddechly, když jsme ho minuly. Na jedné kytce seděli dva nějací motýlci.
O něco později poněkud depresivní pohled na strmý kopec před námi. Naštěstí tak jenom vypadá.
Zanedlouho jsme konečně dorazily na Troják. Danča zašla objednat dvě Kofoly, stejný počet Horalek a vodu pro Cho. Vrátila se po chvíli jen s vodou a dvěma Kofolama. Vzala jsem 70 korun, že to bude stačit. Houby. To, že Kofola stála 24Kč nevadí, ale že za blbou Horalku chtěli 13 korun mě vážně nadzdvihlo. Horalka totiž většinou stojí 4 koruny. Grr. Ale co.
A šlapalo se dál. Rozhodly jsme se vynechat Bludný a zamířit rovnou domů. Nahoře u kamene jsme zavolaly mamči do Irska. Říkala, že je tam krásně a co prý u nás. Po pohledu na oblohu jsem řekla, že se trošku zatáhlo, ale že to stihneme.
Minutu potom začalo pršet. Daleko od Trojáku, taťku volat nebudeme. Trochu jsme přidaly do kroku. Najednou se zablýsklo. Bouřka začala. Pršelo, ale zima naštěstí nebyla. Chovaly jsme se jako by se nic nedělo, aby Cho nechytla nějaký špatný návyk. Samozřejmě chalupa široko daleko žádná. Tak jsme šlapaly a zpívaly. Falešně, hlasitě, ale zato s chutí. Po půl hodině jsme promokly na kost (ne že by toho na promokání bylo hodně), vyřvaly si hlasivky, absolvovaly telefonát se strýcem, že nám schovali prádlo a jestli pro nás mají zajet (bohužel to nešlo) a bouřka i s deštěm ustala. Zanedlouho jsme byly doma a opékaly špekáčky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama