Leden 2009

Jak jsem dneska měla kliku

29. ledna 2009 v 21:48 | Kestler |  Čas
Jak jistě každý ví, dnes se rozdávalo vysvědčení. Den výjimečný především tím, že jsem končila dřív a byla tady jistá naděje, že se dostanu domů ve tři hodiny. Teda, naděje. Měla jsem dvakrát jednu minutu na přesun a ve Zlíně, kde je průměrné zpoždění deset minut pouhé čtyři minuty. Začátek vypadal nadějně. Skončili jsme o deset minut dřív, a tak jsem nemusela na zastávku utíkat. První minuta byla splněna. Na zastávce stály mraky lidí. Přijel autobus. Než všichni nastoupily měl desetiminutové zpoždění a nacvaklý byl k prasknutí. Fajn, v Hradišti nestíhám, jedu pozdějším. Přede mnou se dvě holky bavily. Z jejich hovoru jsem pochopila, že je to nějaký neznámý přímák do Zlína. Než nastoupily davy, co chtěly z UH do ZL, já si koupila lístek a pohodlně se usadila. O zmeškání přestupu ve Zlíně nebylo pochyb. Ale doufala jsem a povzbuzovala autobus, že to zvládne. Nezvládl, byla jsem v zácpě na kraji města a můj autobus odjížděl směrem k domovu. Po příjezdu na nádraží, stál u nástupiště 52 nějaký autobus. Sprintem jsem k němu doběhla a naskočila. Jela jsem na Vsetín. Že tam za půl hodiny nedojedeme by došlo i pětiletému dítěti, a tak jsem si slíbila Milu, abych na Vsetíně ukrátila hodinové čekání. Lehce jsem zadřímla a … Bylo půl a my přijížděli na Vsetín. Neptejte se mě, kudy autobus jel, a kde schoval křídla, ale já stihla přípoj a doma jsem byla ve čtvrt na čtyři. Tímto děkuji všem řidičům a autobusům za včasné doručení zásilky =)
PS: Zdá se mi to nebo mí oblíbenci umírají?

Přítel

27. ledna 2009 v 16:57 | Kestler |  Čas
Nějak se mi nedostává lidí a já se pomalu sunu na dno. Za dnešek jsem řekla maximálně 50 slov a dvacet z nich byla definice v managementu. Jestli s tím něco neudělám, asi mi jazyk v puse uschne a já budu němá napořád. N. je nemocná, holky ve třídě taky, takže jsem tam sama mezi klukama =( Víte, myslela jsem si, že to nevadí. Že není třeba mít statisíce přátel, ale teď bych dala cokoli jen za vlažný zájem. Nějak na sebe rezignuju. Měla bych něco dělat, ale normální kešky z okolí mám vylovené, na vzdálenější nechci chodit sama, protože bych se vracela po tmě, a to není úplně ideální. Takže místo zájmů tady jen sedím, sleduju Gilmorky a lituju se. Dneska jsem zase slyšela spoustu špíny o naší škole, o tom, jak je na nic a nějak mi dochází síly a optimismus. Nechci mít zkažený život, kvůli špatné vybrané střední. Chci být nejlepší a to nejde, pokud nebudu na správné škole. Takhle to nemělo být. Měla jsem být oblíbená. Oblíbená a ty? To nemyslíš vážně. V. si vybrala líp. Je šťastná a spokojená. Proč ona a ne já? Copak jsem o tolik horší? Ona má přátele a já nemám asi nic. Nemám si ani komu postěžovat. Mamce nechci přidělávat starosti, švígra by to řekla mamce a N. je pryč a stejně jí nevěřím. Nejspíš žiju v izolaci. Mezi mnou a ostatními je neprostupná skleněná stěna. Na druhé straně jsou lidé spolu v SOCIÁLNÍCH SKUPINÁCH, baví se, smějí a všude jsou barvy. A u mě je šedé ticho, není vidět na víc než na pár mizerných kroků. Nepatřím sem. Nepatřím na tento svět. Jsem prostě moc uzavřená. Náležím jen do PRIMÁRNÍ SOCIÁLNÍ SKUPINY a nikam jinam. A chci, aby mě někdo vzal a politoval. Řekl, že všechno bude dobré, ukonejšil, ale nemám nikoho. A navíc zítra zase bude ve škole on. S tím svým protivným úsměvem a svou suitou. Bude mě zdravit a dívat se mi do očí. A já nebudu vědět, co si mám myslet. Nakonec mě zase ujistí, že je debil. Víte co? Ani ty slzy nejdou ven. Nejdou, protože mi říkají, že jsem si tohle všechno vybrala já sama, a tak si to musím odžít. Každou minutu každičkého dne. Dovolí mi milostivě pár hodin spánku, ale i ten budou rušit sny. Sny o touze a dokonalosti, které se chci přiblížit. Sny o něčem, čím bych mohla být, kdybych neudělala několik pitomých chyb. Proč se bojím lidí? Proč nesnáším šero? Co mi tak vadí na úsměvu? A kvůli čemu mě hernajs pořád zdraví? Proč si myslím, že mi nic v životě nevychází? Je to pravda? A proč vás tímto vůbec zahrnuji? Protože je to můj blog. Jediný ostrůvek spásy, kterému věřím. Jediné místo, kde jsem skoro taková jaká chci být. Kde brečím a fňukám nahlas, kde se směju a jsem sama sebou?

Červená rukavice

16. ledna 2009 v 20:07 | Kestler |  Rukou amatéra
Šla městem a na rukou rukavice.
Šla městem a kolem byla plískanice.
Šla městem a sanitka houkala.
Šla městem a břečkou se brouzdala.

Byla dokonalá a platila svou daň,
toužila porazit osmihlavou saň.
Nedělala kompromisy,
žila život skrze spisy.

Šla městem a tiše doufala.
Šla městem a polohlasem broukala.
Šla městem a přestávala věřit.
Šla městem a začínalo sněžit.

Kolem se dívala
a život utíkal.
Z okna se dívala
a život skomíral.

Šla městem a ztratila rukavice.
Šla městem a stále byla plískanice.
Šla městem a přestala si zoufat.
Šla městem a začala doufat.

Smrť je len ďalšie obrovské farebné dobrodružstvo.

Je ti teplo děvče?

16. ledna 2009 v 19:09 | Kestler |  Čas
Rozhodla jsem se s vámi podělit o mé zážitky z tohoto týdne. Někde jsem se dočetla, že člověk, který váží šedesát kilogramů, má ujít pro udržení kondice deset tisíc kroků denně. Okamžitě jsem viděla příležitost zlepšit se. Přece nebudu sedět po škole na intru u noťasu. Vyrazila jsem hned v pondělí ve čtvrt na pět s N. a švígrou na tři kešky. První jsme ulovily v pološeru, u druhé nám byla zima a do třetího logbooku jsme se málem nepodepsaly, jak nám zkřehly prsty. Pro jistotu jsme si zapomněly baterku, takže odlovy po tmě s centimetrovým trnem v noze byly silným zážitkem, který jsme v úterý prostě musely zopakovat. Vyrazily jsme si s N. po cyklostezce směrem na Ostrožskou Novou Ves. První cache opět v pohodě. Poté jsme hledaly kostelík. Zcela logicky jsme usoudily, že půjde vidět jeho věž. Houby s octem, tu jsme spatřily až dvacet metrů před kostelem. Začínala nám být slušná kosa. Čekaly jsme kvůli krytí než kolem projdou důchodkyně (300 metrů za deset minut). Málem jsme definitivně umrzly. Nakonec jsme schránku vyndaly a… Nešla otevřít. Po pěti minutách ničení zkřehlých prstů mě napadlo páčit pilníčkem. Povedlo se. Následovala závažná otázka, co dál? Udělat poslední cache a nejspíš u toho položit život nebo se vrátit? Hrdost nešla stranou a my mířily přímo za šipkou. Vzdálenost se se zvyšující se zimou zmenšovala. Posledních dvanáct metrů, ukazovala GPS. Zaslechla jsem nějaké šustění. Modlila jsem se, aby to nebylo to, co si myslím. Bylo. Potok, přímo nám v cestě, zamrzlý s praskajícím ledem. Lávka v nedohlednu. Vzdaly jsme to, a pak si na intru zahrály u krbu karty. Příští týden to má ta cache spočítané. Nám neunikne.
krb = přímotop, který jsme dostaly na pokoj, protože tam byla děsná kosa

Kašlu na city. Láska vítězí.

8. ledna 2009 v 21:29 | Kestler |  Čas
  1. Devět let jsme měla na základce samé jedničky na vysvědčení.
  2. Vždy jsem byla a stále jsem nejlepší ve třídě.
  3. Třetím rokem cvičím denně sedy-lehy a kliky.
  4. Učím se angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a čínštinu.
  5. Když něco řeknu, tak mi všichni věří.
  6. Jsem spolehlivá a vše, na co si vzpomenete.
  7. Nejsem ošklivá.
  8. Dokonalí vyhrávají jenom v pohádkách. Viděli jste někdy odvrácenou stranu Měsíce? Je tam zima a chlad a pusto a prázdno. Nezakopnete o živou duši, možná jenom někde v koutě se rozkládá mrtvola a červi si na ní s mlaskáním pochutnávají. Jak krásná je tvář Luny.

Help?

Norbert

5. ledna 2009 v 19:29 | Kestler |  Rukou amatéra
Nemám mnoho přátel, ale rozhodla jsem se z nich vybrat jednoho, který všechny ostatní předčí. Jmenuje se Norbert..

Čas plyne

2. ledna 2009 v 21:41 | Kestler |  Čas
Chci zpátky na základku. Prostě chci. Tato škola mi k mému povolání snů nepomůže o nic víc než jiné školy, tak pro tu ztrácet čas? Nebo víte o nějaké škole, kde vás naučí být rentiérem? Já ne. Nechci dělat stupidní seminárky. V žádném z předdmětů těch padesát bodů nepotřebuji, tak co s tím?
A založila jsem si maličkou evidenci zvláštních výrazů. Zatím obsahuje tyto skvosty: krtičkář, anať, anť a přišedše. Jejich autory jsou Džarolína Tmavá a Kuba Arbesů.