Únor 2009

Sudy

21. února 2009 v 20:23 | Kestler |  Čas
Dnešek nebyl špatný. Teda byl, ale zažila jsem i chvíle, kdy jsem smíchy nemohla dál. Kdy jsem se cítila jako opilá a svět se kolem točil a točil a točil. Přijela jsem se švígrou kolem sedmé z oslavy, navlékly jsme kombinézy, vzaly Changovou a začaly se brodit půlmetrovými závějemi na kopec. Když jsme byly nahoře, začaly jsme dělat andělíčky, ale nedokázaly jsme se zvednout tak, abychom je neponičily, takže já svého zničila a chtěla D. vytáhnout, ale v tom přiběhla Changová a začala mi pomáhat. Okamžitě bylo po andílkovi. A když už jsme teda byly na tom kopci, tak jsme válely sudy dolů a dolů a dolů. Nemusela jsem se bát, bylo to bezpečné, studené a improvizované. Líbilo se mi to =) Cestou zpátky jsme několikrát spadly, já neviděla na krok a z lesa jsem se spíš vykutálela než vyšla. Respektive přesně na hranici mezi lesem a loukou mi podjela noha a já vyjela ze stínu stromů. Taky se mi povedlo si shodit za krk kupu sněhu.
Musím Changové odsněžit podvozek.
Changová má pěknou práci hýždí.
Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…
A ty máš husu kryso …
A starej dobrej kombajn Vlasta…
Mám ještě toho housera…

Vděk je neznámý pojem

20. února 2009 v 17:32 | Kestler |  Čas
Mám sluchátka a moc to nefunguje. Moje uši mi nebudou vděčné. Nevěřte americkým filmům. A to všechno jenom proto, že je nezodpovědná. Když je jí špatně a má trable, tak se jí snažíme pomoct a její vděk? Nedrží slovo, stačí když jí on něco řekne a zapomíná na své povinnosti a závazky. Jako bychom my byli vzduch. A kdo kvůli ní ráno nespal do desíti, ale už od šesti tajrdlíkoval v Hradišti? A pak se přecházel teploty kvůli mokrým botám. Nechci vděk, chci jen, aby držela slovo. Když už něco domluví, přijme nějaký závazek, tak by ho měla dodržet. Nebo se snad změnila pravidla? Teď tu kvůli ní bude dusno a zítra nás čeká další dusno. Netěším se na to. Já s mamkou potřebujeme brzo vypadnout, ale ona s ním budou zase zdržovat. Asi se přestanu snažit být ráno optimistkou.
PS: písnička, která nám ve škole hraje místo zvonění =)

Štěstí?

17. února 2009 v 18:53 | Kestler |  Čas
Štěstí a spokojenost, to jsou mé momentální pocity. Vím, že si jejich zveřejněním koleduju o malér, ale teď 13:50 jsem velmi spokojená. Kdybych byla kočka, tak předu. Kdybych byla delfín, tak plavu. Protože jsem člověk, tak mlčím. Co je příčinou nenadálé změny mé nálady? Vzpomněla jsem si na okamžik štěstí a spokojenosti, který nemůžu vymazat z paměti. Stála jsem v Praze na chodníku, na sobě zimní bundu a na zádech batoh. Zdálky byla slyšet tramvaj a slunce pálilo. V batohu ležel korálkový nákup. V břiše mi kručelo a v pravé ruce jsem držela dílek čerstvé pizzy. Bylo to tehdy jako dnes. Okamžik štěstí v noční můře, která skončila smrtí. Okamžik naděje, že všechno bude fajn. Okamžik, kdy jsem uvěřila vlastním lžím. Za pár hodin jsem měla stát na Václaváku a brečet. Brečet jak malá holka kvůli něčemu, co nestálo ani za pohled. Brečet poprvé v životě na veřejnosti. Bylo to něco, co jsem neudělala ani na konci toho příběhu. Dodnes se za to stydím a dodnes přemýšlím o pohádce a sněhových koulích. Asi nemám dar psát veselé a povzbudivé články.

Oni

12. února 2009 v 21:47 | Kestler |  Čas
Když mi chce někdo ublížit, způsobí mi fyzickou bolest. Když mě chce někdo zničit, nechá je trpět. Když někdo chce zemřít, zapomene mě zabít. Někdy bych chtěla umět zabíjet, řvát a ničit. Chtěla bych se nebát fyzicky silnějších jedinců. Chtěla bych žít ve spravedlivém světě. Chtěla bych, aby lidé ubližovali raději mě samotné než jim. Ráno jsem opět oželela vstávání v devět a šla na procházku za jedním a jasným účelem. Z bot jsem potom vylévala galony vody, ale procházka naplnila pouze polovinu očekávání. Je mi špatně ze světa, kde se ubližuje nevinným. Je mi špatně ze světa, kde se vraždí malé děti a kde se malé děti stávají vrahy. Je mi špatně z toho, že tomu nedokážu zabránit.

On se však nebál,
neměl co ztratit.
On se však nebál,
neměl se kam vrátit.

On trpěl
a trpěl vznešeně.
On vzlykal
a vzlykal tlumeně.
On se smál
a smál se šíleně.

Nerozumím těm očím.

Bez katastrofy na obzoru

9. února 2009 v 12:30 | Kestler |  Čas
Blikající kurzor. Bílá stránka. To nejlepší, nebo to nejhorší? Dneska se nic neděje a dít se nic nebude. Pokud teda nevstanu a nezapálím školu. Většina lidí je na lyžáku, a tak jsme spojení a nic se neučíme. Celý týden bez základů myslivosti, uctívání, managementu, tělocviku a spousty dalších krás. Zato bude hodně hodin dějepisu, informatiky, občanky a dalších, které stejně nemají smysl, protože nemůžeme probírat. Čeká mě klidný týden, který zasvětím práci na Sočce. Budu brát do školy noťas a doufám, že napíšu aspoň stránku denně. Za pět minut mám oběd. Tak zatím.

PS: Jeden se série mnoha nudných článků, které zveřejním tento týden.

Melancholie

4. února 2009 v 17:29 | Kestler |  Čas
Poslední dobou mi nějak došly nápady a nevím, co napsat. Momentálně se nacházím ve značně melancholickém rozpoložení.Vracím se z konference, od které jsem nic nečekala a taky nic nedostala. Byly tam prezentace ohledně marketingu a managementu. O těch, co byly v angličtině můžu říct jenom tolik, že u mnohých byla příšerná grafika. Ty ve slovenštině byly nejen pěkné, ale navíc i o zajímavých věcech. Češka tam byla jediná, ale měla to moc obsáhlé na to, aby zaujala. Jinak Rusové byli báječní. Nejenže byli pěkní, ale měli i naprosto bombastické grimasy =) Taky u nás byla přes "prázdniny" babička, naštěstí jsem ale měla neprůstřelné alibi ohledně nemožnosti komunikovat. Nový díl tetralogie Odkaz dračích jezdců mi téměř doslova zachránil kůži. Sice jsem toho moc nenaspala, ale co se dá dělat. Ono to bylo tak, že babička při spaní napodobuje pilu, a protože máme hlavy u sebe, jsou tyto zvuky poněkud hodně rušivé. V deset jsem se snažila usnout dřív, než si přijde babička lehnout. Nepovedlo se. Do jedné mi trvalo než jsem usnula. Ve dvě hodiny se babička vzbudila a šla se projít do kuchyně. Vzbudila mě. Ve čtyři a v šest se celá akce opakovala. Čili za kruhy pod očima fakt nemůžu. Navíc ač mám dneska na deset musel a jsem vstávat dřív kvůli té konferenci. Čili doufám, že do soboty vydržím.

Medvídek

4. února 2009 v 17:28 | Kestler |  Čas
Vedle notebooku je položený medvídek. Teda, položený. Sedí si ve své červené krabičce, ve které jsem ho včera dostala. "Za vysvědčení," říkala mamka, když mi ho dávala. Má béžovou přišitou čepičku s beruškou. Ještě se neznáme. Možná, to bude ona, Beruška. Sedí tam a neví, že je za vysvědčení. Já se jenom v duchu ptám, jestli je doopravdy za vysvědčení. Možná spíš za odvahu. Možná malá náhrada za vše o co jsem přišla. Možná malé vyjádření citů. Objetí. Nerada se objímám. Je to jako by mě někdo chytil do pasti, ve které momentálně jsem. Jsem v pasti vlastní poslušnosti. Chci jít ven a nemůžu. Sama a do lesa? Kuriózní, že na intru mám větší volnost než doma. Kuriózní, ale pravdivé. Realita všedních dnů. Měla bych začít pracovat na SOČce. Nechce se mi. Beruška skončí na poličce. Nikdy jsem si s plyšákama moc nehrála. Jistě, na posteli je mám i teď asi tři, ale v noci je odsunu pryč. Nemám ráda, když mi zabírají prostor. Nemám ráda omezování.